Martin Luther King, Jr.

ze dne 28. srpna 1963, u Lincolnova památníku ve Washingtonu DC

Jsem rád, aby se s vámi dnes v tom, co se zapíše do historie jako největší demonstrace za svobodu v historii našeho národa.

Pět skóre lety, velký Američan, v jehož symbolickém stínu dnes stojíme, podepsal Emancipation proklamaci. Tento významný výnos přišel jako velký maják světlo naděje pro miliony černošských otroků, kteří se hluboce poznamenal v plamenech zničující nespravedlnosti. To přišlo jako radostný rozbřesk ukončit dlouhou noc jejich zajetí.

Ale o sto let později Černoch stále není svobodný. O sto let později, je život černocha stále smutně ochromený pouty segregace a řetězy diskriminace. O sto let později Černoch žije na osamělém ostrově chudoby uprostřed ohromného oceánu materiální prosperity. O sto let později, je černoch stále trpí v rozích americké společnosti a nalézá se v exilu v jeho vlastní zemi. A tak jsme sem dnes přišli, aby zdramatizovali tyto ostudné podmínky.

V jistém smyslu jsme se dostali do našeho národa kapitálu na proplacení šeku. Když architekti naší republiky psali velkolepá slova Ústavy a Deklarace nezávislosti, podepsali směnku, na které každý Američan měl dědicem. Tento úpis byl slibem, že všichni muži, ano, černí i bílí muži, budou zaručena "nezcizitelná práva" na "život, svobodu a usilování o štěstí." Dnes je zřejmé, že Amerika nesplnila závazek této směnky na vědomí, pokud se týče jejích barevných občanů. Namísto ctění tohoto posvátného úpisu, Amerika dala černým lidem nekrytý šek, šek, který se vrátil s označením "dostatečné prostředky."

Ale my odmítáme věřit, že banka spravedlnosti zkrachovala. Odmítáme věřit, že není dostatek prostředků ve velkých trezorech příležitostí tohoto národa. A tak jsme přišli kvůli proplacení tohoto šek, šek, který nám dá na požádání bohatství svobody a jistotu spravedlnosti.

Přišli jsme také na tohle posvátné místo připomenout Americe krutou naléhavost dneška. Teď není čas zapojit se do luxusu na rozmyšlenou, nebo na utišující drogu gradualismu. Nyní je čas, aby skutečně sliby demokracie. Nyní je čas vyjít z temného a beznadějného údolí segregace na sluncem zalitou cestu rasové spravedlnosti. Nyní je čas zvednout náš národ z tekoucího písku národnostní nespravedlnosti na pevnou skálu bratrství. Nyní je čas učinit spravedlnost realitou pro všechny Boží děti.

Bylo by osudné pro tento národ přehlédnout naléhavost okamžiku. To parné léto legitimní nespokojenosti černocha se nebudeme, dokud není povzbuzující podzim svobody a rovnosti. Devatenáct šedesát-tři není konec, ale začátek. A ti, kteří doufají, že Černoch potřeboval vybít a nyní bude obsah bude mít drsné probuzení, pokud se národ vrátí do starých kolejí. A tam nebude ani odpočinek ani klid v Americe dokud Černoch zaručena svá občanská práva. Vichřice revolty bude nadále otřásat základy našeho národa, dokud jasný den spravedlnosti.

Ale je tu něco, co musím říct svým lidem, kteří stojí na vřelém prahu, který vede do paláce spravedlnosti: V procesu získávání své oprávněné místo, nesmíme provinit špatnými skutky. Nehledejme uspokojení naší žízně po svobodě pitím z hrnku hořkosti a nenávisti. Musíme vždy vést náš boj na vysoké úrovni důstojnosti a disciplíny. Nesmíme připustit, aby náš nápaditý protest zdegeneroval do fyzického násilí. Znovu a znovu musíme stoupat do vznešených výšin reagování na fyzickou sílu silou své duše.

Úžasná nová bojovnost, která pohltila černošskou komunitu, nás nesmí vést k nedůvěře ke všem bílým lidem, pro mnohé z našich bílých bratří, jak dokazuje jejich přítomnost zde dnes, přišli si uvědomit, že jejich osud je svázán s naším osudem . A došli k poznání, že jejich svoboda je neoddělitelně svázána s naší svobodou.

Nemůžeme jít sám.

A jak jdeme, musíme učinit slib, že budeme vždy pochodovat dopředu.

Nemůžeme se vrátit.

Existují lidé, kteří se ptají stoupenců občanských práv: "Kdy budete spokojeni?" Nemůžeme nikdy být spokojeni dokud je Černoch obětí z nevýslovných hrůz policejní brutality. Nikdy nemůžeme být spokojeni, dokud naše těla, těžká únavou z cest nemohou dostat ubytování v motelech u dálnic a hotelech v centrech měst. Nemůžeme být spokojeni dokud je Černoch je základní pohyblivost je z menšího ghetta do většího. Nemůžeme nikdy být spokojeni dokud jsou naše děti zbavovány své vlastní kapucí a okraden o svou důstojnost znaků obsahuje tato slova: ". Pro bílé jen" Nemůžeme být spokojeni dokud Černoch v Mississippi nemůže volit a Černoch v New York je přesvědčen, že nemá nic, pro který chcete hlasovat. Ne, ne, nejsme spokojeni a nebudeme spokojeni, dokud "právo valit jako vody, spravedlnost jako silný potok". ¹

Nejsem unmindful, že někteří z vás sem přišli z velkých zkoušek a soužení. Někteří z vás přišli přímo z úzkých vězeňských cel. A někteří z vás přišli z oblastí, kde vaše hledání - hledání svobody vás zanechalo ošlehané bouřemi perzekuce a ztužené větry policejní brutality. Byli jste veteráni tvořivého utrpení. Pokračovat v práci s vírou, že nezasloužené utrpení je spásné. Jděte zpět do Mississippi, jděte zpět do Alabamy, jděte zpět do Jižní Karolíny, jděte zpět do Georgie, jděte zpět do Louisiany, vraťte se do slumů a ghett našich severních měst, vědomi si, že nějak se tato situace může a bude měnit.

Nenechme se utápějí v údolí beznaděje, říkám vám dnes, přátelé.

A tak i když jsme čelit obtížím dneška a zítřka, stále mám sen. Je to sen hluboce zakořeněný v americkém snu.

Mám sen, že jednoho dne tento národ povstane a bude žít podle skutečného významu svého kréda: ". Považujeme tyto pravdy za samozřejmé, že všichni lidé jsou stvořeni sobě rovni"

Mám sen, že jednoho dne na rudých kopcích Georgie budou synové bývalých otroků a synové bývalých otrokářů budou schopni spolu zasednout u stolu bratrství.

Mám sen, že jednoho dne i stát Mississippi, stát mořený horkem nespravedlnosti, mořený horkem útisku, se promění v oázu svobody a spravedlnosti.

Mám sen, že mé čtyři malé děti budou jednoho dne žít v zemi, kde nebudou posuzováni podle barvy své kůže, ale podle svého charakteru.

Já mám dnes sen!

Mám sen, že jednoho dne, dole v Alabamě, s jejími zlými rasisty, s jejím guvernérem, majícím ústa přetékající slovy "vložením" a "anulování" - jeden den tady v Alabamě, malí černí chlapci a černé holčičky budou schopni držet se za ruce s bílými chlapci a bílými holčičkami jako sestry a bratři.

Já mám dnes sen!

Mám sen, že jednoho dne každé údolí bude vyvýšeno a každý kopec a hora musí být nízké, bude nerovná místa budou učiněna rovinou, a křivá místa budou učiněna přímá, "a sláva Páně bude zjevena a uzří všeliké tělo spolu. "2

To je naše naděje, a to je víra, že se vrátím na Jih.

S touto vírou budeme schopni vytesat z hor beznaděje kámen naděje. S touto vírou budeme schopni transformovat řinčící disharmonie našeho národa v krásnou symfonii bratrství. S touto vírou budeme schopni společně pracovat, společně se modlit společně, bojovat společně, jít do vězení společně, povstat za svobodu společně, vědouce, že budeme mít možnost jeden den.

A to bude den - bude to den, kdy všichni Boží děti budou moci zazpívat s novým významem:

Má země, o tobě, sladká země svobody, o tobě zpívám.

Země, kde mí otcové umírali, země Pilgrimův hrdosti,

Z každého svahu ať svoboda zvoní!

A jestli Amerika má být velkým národem, musí to být pravda.

A tak ať svoboda zvoní z ohromných vrcholů kopců v New Hampshire.

Nechte svobodu znít z mohutných hor New Yorku.

Nechte svobodu znít z Zvýšení Alleghenies v Pensylvánii.

Nechte svobodu znít ze zasněžené Skalistých hor v Coloradu.

Ať svoboda zvoní ze zvlněných svahů Kalifornie.

Ale nejen to:

Nechte svobodu znít ze Stone Mountain Gruzie.

Nechte svobodu znít z hory Lookout v Tennessee.

Nechte svobodu znít z každého kopce a kopečku Mississippi.

Z každého svahu ať svoboda zvoní.

A když se to stane, když necháme svobodu znít, když necháme to znít z každé vesnice a každé vísky, z každého státu a každého města, budeme schopni urychlit příchod toho dne, kdy všechny Boží děti, černí a bílí , Židé a pohané, protestanti a katolíci, budou moci držet se za ruce a zpívat slova starého černošského spirituálu:

Svobodní! Svobodní!

Díky Bože Všemohoucí, jsme svobodní! 3